1996 OH Atlanta

VĚŠTBA SE NAPLNILA.

Bylo nebylo, dávno to bylo. V dubnu vyhrála na řece Ocoee česká reprezentantka Štěpánka Hilgertová závod Světového poháru. Na hrudi nesla startovní číslo jedenáct a na tiskové konferenci se jí zeptali, jestli to číslo pro ni má nějaký zvláštní význam. „Ano,“ usmála se tehdy.„Jedna jednička je za dnešní vítězství ve Světovém poháru a ta druhá… Ta patří olympijským hrám.“ V sobotu se věštba naplnila.

„Své štěstí jsem si skládala po kouskách až na tento den.“ Dlouhých čtrnáct let trvalo ŠTĚPÁNCE HILGERTOVÉ, než se dostala na samý vrchol. Dlouhých čtrnáct let představovala nejprve na domácí a pak i na světové divoké vodě absolutní špičku. Za tu dobu sjela mnoho řek, rozbila hodně lodí, prožila chvíle strachu, poznala u vody svého manžela, stala se z ní jedna z předních slalomářek na divoké vodě. V sobotu 27. července 1996 přesně pět minut po třetí hodině odpolední se ve vírech a peřejích indiánské říčky Ocoee River v americké přírodní rezervaci Cherokee na samých hranicích státu Tennessee konečně dočkala. V olympijském závodě kajakářek si totiž dojela pro zlato a po dlouhých 28 letech od Mexika ´68 se tak stala první ženou, na jejíž počest se hrála na OH česká státní hymna…

„Při hymně jsem prožívala podobné pocity štěstí, jako když se mi po výbuchu v Černobylu narodil zdravý syn,“ se olympijská vítězka Štěpánka Hilgertová. Už vám došlo, že jste olympijskou vítězkou? „Pomalinku tomu začínám věřit. Ale ty první hodiny po závodě mi to nedocházelo. Až od nedělního rána, když jsem se nevím proč, o půl čtvrté probudila, a podívala se na noční stolek, kde ležela ta medaile a kytice, jsem to začala prožívat. Pochopila jsem, že ty hodiny předtím se mi jen nezdály. A bylo to strašně, strašně moc příjemné.“

Než přišel atlantský zlom, chtěla marný boj o alespoň jeden úspěch po každém pokaženém závodě vzdát. „Byla jsem přesvědčená, že jsem úplně k ničemu.“ Dnes ví, že to byly roky k nezaplacení. „Sport naučí člověka různé věci, ale nejvíc si cením, že jsem se naučila prohrávat. Ani v životě se nedaří vše, jak by si člověk přál. Porážka poučí a umožní podívat se na budoucnost z jiného pohledu, pomůže dělat nové věci s větším nadhledem.“ Štěpánka si nemyslí, že v jejím případě nastal v kariéře zlom, „ale postupně jsem přicházela na to, že prohry jsou sice nepříjemné, ale nikdy se po nich nezhroutí svět. Uvědomila jsem si, že mám skvělou rodinu, syna, a trénink mne stále baví“. Ty pocity se ukázaly jako rozhodující. „Najednou jsem jezdila dobře.“

Dala přednost Dukle

1. prosince změnila Štěpánka Hilgertová klub a přestoupila z USK do ASC Dukla Praha, která má nyní sídlo kajakářského oddílu v Brandýse.